Příběh odkud jej známe
V minulosti se dům nazýval U Dvou jelenů o jedné hlavě. Na počest tomuto názvu byla pojmenována Deer Restaurace v přízemí hotelu, která má dva jeleny o jedné hlavě v logu.
Prvním majitelem byl v roce 1405 Jan Meisner. V jeho držení se vystřídala řada měšťanských i šlechtických majitelů. Roku 1519 jej koupil staroměstský měšťan a primas Jan Hlava z Liboslavě, známý obhájce městských práv a náboženských svobod. Další majitel, bohatý kupec Tomáš Habenstreit ze Streiffeldu, nechal dům v roce 1556 nákladně přestavět.
Počátkem sedmnáctého století tento patricijský dům vlastnil Jan Šťastný Goliáš. Po bitvě na Bílé hoře musel pro víru uprchnout ze země, neboť byl, k jeho štěstí již v nepřítomnosti, odsouzen ku ztrátě hrdla, cti a veškerého majetku. Na něho také pravděpodobně upomínal nad pozdně gotickým portálem domu do Michalské ulice umístěný obraz Goliáše vyvedený v bohatě zdobené kartuši. V další menší kartuši byl vyveden obraz Madony. Celek doplňoval ozdobným písmem provedený název domu, Železné dveře. Dnes už obrazy v kartuších nejsou, zbyla pouze prázdná místa, stejně tak chybí i nápis s názvem domu.
Obraz Goliáše, který nesl na svých zádech železná vrata, prý ale ve skutečnosti představoval biblický výjev ze života legendárního siláka Samsona, kterému, když se vracel od nevěstky v městě Gaza, přibouchli před nosem městskou bránu. Rozzuřený svalovec bránu vylomil a její veřeje odnesl na návrší tyčící se proti Hebrónu. Lidový, humorný výklad výjevu říká, že se jedná o pražského měšťana, kterému nezdárný syn přilepil vyhrávající los lotynky na dveře. Muž si proto sem do domu U Železných dveří musel přijít pro výhru tímto způsobem.
Po dlouhý čas pak objekt zůstal v německých rukou. Počátkem devatenáctého století zde byla zásluhou milovníka hudby, skladatele a aktivního hudebníka hraběte Ludvíka Jana Hartiga (1736-1813) založena hudební společnost. Stalo se tak za spolupráce dalších stejně zaměřených pražských měšťanů. V sále domu U Železných dveří pořádali veřejné koncerty, na kterých účinkovali umělci jak pražští, tak hudebníci, kteří přes Prahu v dané chvíli cestovali. Osobnost hraběte Hartiga se stala předlohou pro jednu z postav Mörikovy novely Mozartova cesta do Prahy. (Místo, kde se sál nacházel, neznáme).
Zdejší sál se pronajímal i pro produkce kočovných umělců, v tehdejší Praze oblíbenou zábavu širokých vrstev obyvatelstva. V roce 1775 zde vystupoval „balančním či ekvilibrista“ Hieronym Heiden z Chebu. „Strojkové divadlo s pohyblivými figurami“ v sále vystavoval malostranský občan Ludvík Koch, a to za lidové vstupné. Později se tu konaly také taneční zábavy a byla zde zřízena i herna.
V tak rozlehlém domě, jehož zastavěná plocha činí 1151 m2 a dvůr dalších 202 m2, se odehrávalo široké spektrum řemeslnických a obchodních aktivit. Byli zde obuvníci, hokynář, hračkář, obchodník s obrazy a sklad nábytku. Na dvorku byla i restaurace s venkovním posezením, možno říci i zahradním. Iluzi zahrady zde tvořily dva oleandry ve velkých kořenáčích.
Své řemeslo tu provozoval i mistr prýmkař a knoflíkář jménem Jan Rissbitter. Když 5. prosince 1811 zemřel, mistrova vdova Kateřina, rozená Měchurová, si vzala za muže jeho tovaryše, který byl o šest let mladší než ona. Ženich byl stár, či spíše mlád, 24 let. Tím ženichem nebyl nikdo jiný než později známý malíř August Bedřich Piepenhagen (1791 – 1868). Ač nemaje klasického malířského vzdělání, stal se velice vyhledávaným krajinářem a malířem miniatur. Prýmkařskou dílnu v domě U Železných dveří si však manželé podrželi, Pipenhagen to kdysi odůvodnil slovy: „Umění jde za chlebem, avšak nalézá jej v řemeslu“.
V tomto staroměstském domě se manželům Piepenhagenovým v letech 1816 – 1825 narodily tři dcery, Anna, Karolina a Louisa. August Bedřich Piepenhagen zemřel 27. září 1868 na svém letním sídle, bývalé usedlosti Jenerálka, dnes v obvodu městské části Praha 6. Pochován byl na karlínském evangelickém hřbitově, po jehož zrušení byly jeho tělesné ostatky převezeny na VII. Olšanský hřbitov.
Samostatnou kapitolou historie domu U Železných dveří byla existence Fuchsovy tiskárny a redakcí několika českých novin, mimo jiné Hlasu, kde působil v letech 1862 – 1865 také Jan Neruda, barákovy Svobody, a také zde byla první administrace a expedice Dělnických listů, prvního dělnického časopisu u nás. Jeho redaktorem byl zprvu Josef Barák a později Josef Boleslav Pecka Strahovský.
Jan Neruda publikoval v Hlasu dne 18. ledna 1862 fejeton, ve kterém se vyznává ze svého problému, který mu vznikl během úředních hodin v redakci. Tím problémem byl starý flašinetář stále kolem dokola omílající jedny a ty samé tehdejší šlágry přímo na dvorku domu. V duchu ho proklínal, ale také mu přál co nejčastější almužnu, neboť stařík, uschovávaje drobný peníz, alespoň na chvíli přerušil svoji v ten den již po sté reprízovanou produkci.
V knize svých staropražských vzpomínek, Praha před padesáti lety, píše o dvorku domu U Železných vrat i další literát, a sice Ignát Hermann. Uvádí, že zde byla trafika a za oknem vystavené noviny, které si sem jako mladý nemajetný chlapec chodil číst. Vzpomíná, jak by při tom limitován vůlí trafikanta, kterou stránkou je vystaví směrem k výloze.
Iron Gate Hotel & Suites
